Až spadne černý závěs

Avraamidou Ploumbi Vivian Až spadne černý  závěs, Lefkosia 2004, 312 stran

Ze sborníku: Přednášky České společnosti novořeckých studií, Růžena Dostálová

Kniha vyšla na Kypru, ale napsána byla v Praze, tím spíše se cítíme povinni napsat o ní alespoň krátkou zprávu. Autorka, kyperská rodačka paní Avraamidou – Ploumbi žije se svým manželem od r. 1997 v Praze a ještě se jí v našem občas dost zamračeném městě po Kypru stýská. Proto se alespoň ve vzpomínkách ve volných chvílích vrátila do svého mládí v Ammochostu (u nás známější pod jménem Famagesta), které zpočátku bylo radostné, později však bylo postiženo těžkým osudem ostrova, který za svou strategickou polohu ve východním Středomoří platil i nesvobodou a podřízeností různým pánům ze Západu i z Východu. Od r. 1571 byl podřízen osmanským Turkům a po první světové válce Britům. R. 1960 získal ostrov zčásti i díky povstalecké organizaci EOKA – A na V. Británii nezávislost.

Děj románu paní Avraamidou – Ploumbi je zasazen do dalšího období, kdy se kyperský prezident Makarios snažil zachovat samostatnost ostrova. Cílem jeho odpůrců, sdružených později v organizaci EOKA – B vedené generálem Grivasem byla HENÓSIS, sjednocení ostrova s Řeckem, kde v té době vládla vojenská junta.

Hlavní postavou románu je Maró, mladá průvodkyně turistů, kteří na Kypr za sluncem a památkami přilétají z celého světa, zvláště z Anglie, která tu má ještě dvě vojenské základny. Hned na počátku románu překvapí Maró ve skupině turistů mladý muž, který ji osloví řecky. Představí se jako Peter Johnson, jeho babička prý byla Kypřanka, která se vystěhovala do Anglie, ale se svým vnukem vždy mluvila řecky a učila ho, aby byl hrdý na svůj řecký původ. „Petros“ se pak stal nejpozornějším posluchačem průvodkyně Maró a brzy se spolu sblížili. Právě povolání Maró umožňuje autorce seznámit čtenáře s pamětihodnostmi Kypru, s jeho starou i novou historií, ale i se složitou politickou situací ostrova. Autorka tu také ústy své hrdinky vyjadřuje názor na kyperský jazyk a vyzdvihuje jeho nárok na nezávislost na řečtině: „Oficiální státní jazyk je řečtina. Kyperština prý je jen dialekt, který nemá psanou podobu, nevyučuje se jím ve škole a nemá ani gramatická pravidla. … Ale čím se liší osud kyperského jazyka od doby, kdy se ve škole učila katharevusa jako jediný správný řecký jazyk? … Jsme samozřejmě Řekové“ – říká Maró v diskusi s otcem – „ale kyperští Řekové, proč máme pohřbívat svůj jazyk a své tradice?“

Přestože Maró a „Petros“ stráví spolu jen dva dny, sblíží se a Maró se do „Petra“ zamiluje.

Autorka nám líčí i život v tradiční široké řecké rodině s rodiči, sourozenci, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi a ukazuje i změny zvláště v životě mladých žen, které už se nechtějí věnovat jen rodině, ale i studovat a budovat vlastní kariéru. S postavou jednoho z bratranců prožíváme i studentské bouře v Athénách, odpor mládeže proti juntě v r. 1973 (Polytechnio).

Zamilovaná Maró „Petra“, jehož odpověď na svůj dopis marně čeká, navštíví v Londýně pod záminkou návštěvy přítelkyně. Zklame ji tehdy jeho chudý pronajatý pokoj, ale uklidní se, když jí „Petros“ slíbí sňatek. Má snad jeho slib „Přijdu brzy!“ už v sobě znamení něčeho zlého? To čtenář ještě netuší. I otec Maró má nedůvěru k cizinci, kterého na Kypru nikdo nezná, a této nedůvěry se zcela nezbaví, ani když „Petros“ uzavře s Maró církevní sňatek, na němž otec trvá.

Politická situace rozděluje národ i rodiny. Mladá sestřenice Maró se pod vlivem svého přítele Jorgose stává členkou grivasovské organizace mládeže, svou lásku však nemůže prožívat v klidu, protože Jorgos odchází do ilegality, a když později pozná, že se v grivasovcích mýlil, informuje o jejich činnosti policii, obává se zase pomsty svých dřívějších druhů a po puči proti Makariovi (1947) prchá do Řecka.

Další špatnou předzvěstí je obraz Doriana Graye na výstavě, kterou Maró a „Petros“ spolu navštíví, i když ona tehdy ještě netuší, čí je a co předpovídá ten zlověstný proměnlivý obraz.

Krátké manželství Maró s „Petrem“ není klidné. „Petros“ nechce dítě, Maró neví proč, on občas odchází z domova a ona neví kam, nemluví s ní nikdy o své práci, kterou mu obstaral tchán. Jednoho dne, aniž co doma oznámí, si „Petros“ vezme dva týdny dovolené, zmizí, nikdo neví kam a už se domu nevrátí. Dochází k puči, o Makariovi je vydána zpráva, že je mrtev, která se sice ukáže jako nepravdivá, vlády se na sedm dnů ujímá Nikos Samson z EOKA – B, čehož využije Turecko k vpádu na ostrov.

Ukáže se, že „Petros“ byl Turek, pracovník turecké tajné služby jménem Ismail Kioglu. Byl o vpádu předem informován a své soukmenovce varoval, aby z vojensky ohrožených míst včas odešli.

Nešťastná Maró zešílí, její mysl se vrací do dětských let a do „města snů“ Ammochóstu, které už pro ni neexistuje.

Ještě dlouho bude trvat, než nastane Vzkříšení a „spadne černý závěs“, aby se radostně odhalily tváře světů, jak tuto scénu kdysi prožili o Velikonocích při velkopátečním půlnočním obřadu.

Bude se potom moci mladý Turek svobodně zamilovat do řecké dívky nebo ona do Turka s nikdo z nich by se nemusel přetvařovat? Vždyť román ukazuje, že taková láska by byla možná, kdyby do života obyčejných lidí přestaly zasahovat strategické a politické zájmy. Ale „kyperská otázka“ není dosud rozřešena, ostrov je dosud rozdělen, ačkoli jeho řecká část je členem Evropské unie.

Četbu románu paní Avraamidou – Ploumbi lze doporučit každému, kdo se chce s Kyprem a jeho historií seznámit nejen podle průvodce.